Page 140 - Odborna_publikace_PTV
P. 140

mána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsled-      V Evropě se rozšířilo geosystémové (polycentric-
     kem činnosti a vzájemného působení přírodních       ké) pojetí, spočívající v tom, že se na studovaný
     a/nebo lidských faktorů“.                           komplex díváme jako na geosystém, tj. soustře-
     Vědní disciplínou, která „zastřešuje“ výzkum        ďujeme pozornost přibližně stejně na všechny
     krajiny, je krajinná ekologie. Za duchovního        složky a vztahy v geosystému, tento přístup si
     otce krajinné ekologie je považován Carl Tro-       osvojili zejména autoři ze střední a východní Ev-
     ll, který se v Německu ve 30. letech 20. věnoval    ropy, např. Sočava (1978), Demek (1974), Rich-
     studiu leteckých snímků a možnostem jejich in-      ling, Solon (1996), Miklós, Izakovičová (1997).
     terpretace. Krajinnou ekologii pokládal C. Troll    Biocentrický přístup (ekosystémový, anglo-
     za syntézu ekologie (jako biologické disciplíny)    saský), se zaměřuje na fungování ekosystémů.
     a geografie, která se zabývá studiem „komplexní     Pozornost se soustřeďuje na ekologické vztahy,
     struktury vztahů mezi společenstvy organismů        tj. na vztahy mezi fytocenózou a zoocenózou
     a podmínkami jejich prostředí v určitém seg-        a vztahy mezi nimi a abiotickými komponen-
     mentu krajiny“.                                     ty. Tento přístup se rozvíjí zejména v anglo-
     Impulsem pro rozvoj krajinné ekologie již jako      saské (Forman, Godron 1993) a italská škole
     vědeckého oboru byla formulace teorie systémů,      (Farina 2000). V České republice k ní můžeme
     resp. geosystémů (Demek 1974). Od 60. let 20.       přiřadit práce Míchala (Míchal
     století se také začíná výrazněji odlišovat geogra-  1994), Zlatníka (Zlatník 1976)
     fický (geosystémový) a ekosystémový (ekologic-      a jeho následovníků.
     ký) přístup ke krajinné ekologii a studiu krajiny.

     V rámci geosystémového i ekosystémového pojetí se postupně
     diferencovaly tři základní směry výzkumu (Ružička 1996):

     1.	 statický – který se zabývá studiem struktury krajiny a ekosystémů

     2.	 dynamický – studuje změny vlastností krajiny v čase a prostoru, pohyb látek a energií,
          vertikální a horizontální vazby a celkovou stabilitu

     3.	 aplikovaný – krajinné plánování, ochrana a obnova krajiny, trvale udržitelný rozvoj

140
   135   136   137   138   139   140   141   142   143   144   145